Máte otázku, na kterou hledáte odpověď?

Potřebujete jiný pohled, podporu nebo směr?

Tento formulář slouží k bezplatnému poradenství pro jednotlivce, rodiče, pedagogy i dospívající.

🔐 Jak funguje tato poradna?

💡Dotaz můžete zaslat anonymně – nemusíte vyplňovat své celé jméno, pokud si to nepřejete.
💡Na vybrané dotazy odpovím veřejně na této stránce (počet odpovědí je omezen).
💡Vaše dotazy mohou být upraveny pro anonymitu a srozumitelnost, nikdy nebudou zveřejněny osobní údaje.
💡 Odpověď Vám přijde na email a následně bude Váš dotaz s odpovědí vložen na tuto stránku.

Odesláním dotazu:

Souhlasíte s veřejným zveřejněním upravené verze svého dotazu a mé odpovědi.
Berete na vědomí, že nejde o krizovou intervenci ani zdravotní službu, ale o dobrovolné poradenské sdílení pohledu a inspirace v rámci profesního a  pedagogicko-psychologického rámce.
Uživatel odesláním souhlasí s jejich zveřejněním a možným odborným využitím v anonymizované podobě viz obchodní podmínky.
Poradna nenahrazuje odbornou terapii, lékařské posouzení ani akutní péči.

Odpověď na dotaz č. 2509

Dobrý den …………….,

děkuji, že se obracíte s důvěrou. Změna učitele může být pro dítě náročná a odlišný styl výuky někdy způsobí, že dítě začne být označováno za „problémové“. Oceňuji, že hledáte řešení pro všechny strany, nejen rychlé „přeřazení“.

Z pohledu doporučovaných postupů a školského zákona bych Vám navrhla tento postup:

1. Domluvte si osobní schůzku – ideálně s třídní učitelkou, vedením školy, výchovným poradcem a případně školním speciálním pedagogem, přizvat můžete i vlastního odborníka. Doporučuji na schůzku nechodit sama, ale v doprovodu, vždy požadovat zápis ze schůzky, případně si ji nahrávat (dle Občanského zákoníku lze i bez souhlasu zúčastněných). Cílem je otevřeně mluvit o potřebách Vašeho syna a hledat společné řešení.
2. Opřete se o zákon a RVP – školský zákon (č. 561/2004 Sb.) v § 21 říká, že žák má právo na vzdělávání podle svých vzdělávacích potřeb. Rámcový vzdělávací program zase zdůrazňuje individuální přístup a respekt k tempu a možnostem každého dítěte. To znamená, že škola má povinnost hledat způsoby podpory, ne pouze dítě kárat. Minimální plán podpory může škola nastavit sama, tj. 1. st. podpůrných opatření. Vyšší stupeň může nastavit pouze PPP nebo SPC.
3. Zvažte konzultaci v PPP nebo SPC – i když předchozí paní učitelka říkala, že není nutná, nová situace to může změnit. Doporučení z poradny pak pro školu znamená závazek nastavit oficiální podpůrná opatření (podle vyhlášky č. 27/2016 Sb.). Může se pak o co opřít a požadovat o jiný přístup, je to mnohem lépe vymahatelné. Synovi to může velmi pomoci. Je možné, že paní učitelka jen neví, jak se synem správně pracovat a metodické doporučení z poradny by pro ni mohl být velmi přínosný nástroj. 
4. Požádejte o konkrétní podpůrná opatření, například:
   • rozdělení úkolů na menší kroky,
   • možnost vrátit se k vysvětlení,
   • pozitivní zpětná vazba, nejen upozornění na chyby,
   • využití krátkých přestávek, pokud ztrácí pozornost.

   Tato opatření jsou běžná a lze je nastavit i bez doporučení poradny.

5. Komunikujte i o pozitivních věcech – požádejte učitelku, aby Vám občas dala vědět i o tom, co se synovi povedlo. Pro dítě je motivace a pocit úspěchu zásadní, jinak se může rychle uzavřít nebo rezignovat. Není vhodné u nikoho a už vůbec ne u dětí vystihovat, co se nepovedlo, o čemž hovoří i pedagogické psychologie.
6. Pokud by se situace nelepšila – máte právo obrátit se na vedení školy (ředitel/ka), případně na školní inspekci a ombudsmana. To je ale až poslední krok, pokud selže dohoda.

Doporučuji začít schůzkou, kde nastavíte společná pravidla. Opírejte se o svá práva ze školského zákona a o to, co říká RVP. V případě potřeby se obraťte na poradnu, abyste měli oficiální doporučení. Důležité je hledat cestu spolupráce, nikoliv proti sobě, pro dítě je největší oporou, když rodiče a učitelé táhnou za jeden provaz.

Ještě před schůzku bych si velmi citlivě promluvila se synem, jak to ve škole vnímá, čeho se bojí, co mu vadí, jak se cítí aj. Synovo chování může být pouze reakce na stres a tlak, na snižování jeho osoby a schopností. Většinou se děti projevují náročnějším chováním. Důležité je, aby se se svou “nálepkou” neztotožnil, nepřizpůsobil se ji a neměl následně negativní postoj ke školství. Proto je velmi důležité situaci řešit a opravdu velmi oceňuji, že to celé řešíte hned v počátku.

Přeji Vám, aby se Vaše situace vyřešila, jak nejlépe to bude možné a syn se ve škole cítil bezpečně a respektován.
Kdybyste potřebovali, jsem Vám k dispozici.

S úctou a respektem k Vašemu příběhu Anna Smetaníková.

Odpověď na dotaz č. 2508

Dobrý den …….,

děkuji Vám za důvěru a otevřenost, se kterou sdílíte svou situaci. Je z ní cítit hluboká láska k dceři i snaha dělat všechno, jak nejlépe umíte i když to není snadné. Pokusím se rozdělit reakci na Vaše sdílení do několika oblastí, které jste popsala, a nabídnout Vám porozumění, podporu i pohled z více stran. Vaše dcera vnímá daleko víc, než možná vypadá. Děti kolem 3 let jsou velmi citlivé na prostředí, vztahy i nálady. Když se toho v životě dítěte děje moc, stěhování mezi různými pečujícími osobami, menší kontakt s rodiči, změny v režimu, může to vyvolávat zmatek, nejistotu a napětí.

To, že je „rozlítaná“, může být projevem právě těchto vnitřních nejistot. Noční můry, nervozita, menší chuť k jídlu nebo větší potřeba pozornosti jsou normální reakce dítěte na stres nebo přetížení. Není to znak toho, že byste selhala, je to spíš ukazatel, že něco potřebuje jinak, bezpečněji, víc nablízku. I když zmiňujete, že se situace zlepšila, stále to v ní může rezonovat, stále může mít pocit nejistoty. Vaše dcera si říká o pozornost, protože ji potřebuje, ne proto, že by „zlobila“. V tomto věku je přítomnost rodiče velmi důležitá pro pocit bezpečí. A pokud není dostupná tak často, dítě si ji snaží „vynahradit“ třeba tím, že zlobí, pláče, nebo se vzteká. Vlastně tím říká: „Potřebuji tě, mami/tati, buď tu se mnou, i když jen chviličku, ale opravdu.“ I krátké chvíle s plnou pozorností, bez telefonu, bez práce, s kontaktem očí a s laskavostí, dělají obrovský rozdíl. A není třeba dokonalosti. Děti potřebují dost dobré rodiče, ne perfektní.

Zmiňujete, že Vás trápí vztah tatínka s dcerou. Možná není přítomný tak, jak byste si přála, ale může to být i jeho vlastní únava, vyčerpání, tlak odpovědnosti, možná i vnitřní nejistota v roli otce. Ne každý muž umí automaticky navázat vztah s tak malým dítětem, zvlášť když není doma často a cítí tlak. Hádky a napětí mezi vámi ho také mohou vyčerpávat, stejně jako Vás. Možná není, že by mu na vás nezáleželo, ale sám neví, jak to zvládat jinak, a ustupuje do obrany. To samozřejmě nic neomlouvá, ale může to nabídnout jiný úhel pohledu, že i on může být zraněný, unavený, ve stresu. Jen každý z vás to projevuje jinak.

Zmínila jste, že se cítíte nepochopená, zraněná, někdy jako by mu na vás nezáleželo. A to je důležité, protože Vy sama teď hodně nesete. Práce, podnikání, péče o dítě, vztah, domácnost. To je nápor, který by unavil i ty nejsilnější. Vaše pocity jsou naprosto pochopitelné. A není špatně je mít. Je to signál, že i Vy potřebujete podporu, odpočinek, pochopení. Možná někdy stačí i možnost být vyslechnutá bez hodnocení nebo i odborná pomoc, jen pro Vás, abyste měla prostor sama pro sebe.

Nástup do školky je velká změna, ale pokud se podaří vytvořit doma co nejvíce bezpečné prostředí (i když časově omezené), může to pomoci dítěti zvládat nové situace. Je fajn, že se už teď snažíte být s ní víc, ty chvíle se budou počítat. Zkuste klást důraz na rutinu, předvídatelnost a rituály, to jí pomůže cítit se bezpečněji. To, co popisujete, je těžká životní etapa. Snažíte se být maminkou, partnerkou, pracující ženou, podnikatelkou, a to vše současně. Je v pořádku cítit se unaveně a ztraceně. Vaše starost o dceru ukazuje, jak moc Vám na ní záleží. A právě ta láska je tím nejdůležitějším základem, ze kterého může vyrůstat.

Pokud byste někdy měla možnost mluvit s odborníkem, rodinným terapeutem, psychologem nebo i podpůrnou skupinou, může Vám to pomoci najít způsoby, jak tuto fázi zvládnout. Nemusíte na to být sama. Můžete hledat bezplatné služby nebo placené, ty Vám mohu nabídnout i já.

Jsem tady, až budete chtít.

S úctou a respektem k Vašemu příběhu Anna Smetaníková

Odpověď na dotaz č. 2507

Děkuji Vám za důvěru a upřímnost. To, co popisujete, je hluboké a velmi lidské a rozhodně to není hloupé. To, že jste to napsal, je obrovský krok. A to, že to vůbec sledujete a reflektujete, je známka Vaši vnitřní síly. Mnoho lidí tohle cítí, ale málokdo to dokáže takhle pojmenovat.

To, co popisujete, je fáze, kterou zažívá mnoho lidí na cestě hlubšího sebepoznání a práce s traumatem. Nejste sám, kdo má pocit, že se „točí v kruhu“. Terapie je velmi cenný nástroj, ale někdy může dojít k bodu, kdy samotné rozebírání minulosti už nepřináší úlevu, ale spíš zahlcení. Jako bychom věděli, co se stalo, ale nevěděli, co s tím teď dělat.

A právě tady přichází na řadu změna perspektivy.

Možná už nepotřebujete více rozumět, možná potřebujete nový způsob, jak být s tím, co už víte.
Z hlavy do těla. Z minulosti do přítomnosti. Z rozboru k prožitku.

Co můžete zkusit jinak?

1. Koučování nebo terapeutický koučink. Může Vám nabídnout jiný způsob pohledu, zaměřený víc na přítomnost, na možnosti, na vnitřní pohyb, který už nepotřebuje nové vysvětlení, ale podporu v odvaze žít to jinak.

2. Somatické přístupy nebo práce s tělem. Trauma není jen v hlavě, ale uložené v těle. Někdy, když přestaneme mluvit a začneme vnímat, teprve pak se skutečně něco začne měnit.

3. Změna tématu v práci na sobě. Místo ptaní „proč se to stalo?“ si zkus položit otázku: „Kdo jsem teď, když už vím, co jsem si prožil?“

4. Krátkodobá pauza. Někdy je důležité si dovolit chvíli nebýt „v procesu“. Žít obyčejné věci, bez záměru se neustále rozvíjet. I to je růst.

5. Změna terapeuta či terapeutického směru. Někdy je dobré podívat se na věc z jiné perspektivy, k tomu nám může pomoci mluvit o tom, co potřebujeme s někým jiným, jinak zaměřeným.

Možná teď nepotřebujete “další krok dolů”, ale právě opak, jemný pohled nahoru. Do svého středu. Do přítomnosti. Do života, který není o přežití, ale o žití.

Můžete si také položit pár otázek:

1. Co mi dnes chybí, co bych opravdu potřeboval zažít?

2. Co si přeju žít, a co mi v tom brání?

3. Co mi moje únava chce říct, kde se přetlačuju se životem?

Pokud byste chtěl bezpečný prostor pro tento druh zkoumání, můžete se objednat na úvodní konzultaci. Není třeba nic slibovat, ani se zavazovat , jen se na chvíli zastavit s někým, kdo s Vámi nebude hledat jen příčiny, ale hlavně cesty.

Ať se rozhodnete jakkoli, pamatujte,  to, že cítíte, že „něco nesedí“, je známka toho, že jste připravený na nový způsob bytí. A to je moc dobré znamení.

Jsem tady, až budete chtít.

S úctou a respektem k Vašemu příběhu Anna Smetaníková

Odpověď na dotaz č. 2506

Děkuji, že jste se otevřela, je z toho cítit, jak moc ti na vztahu záleží a zároveň jak jste unavená z té nerovnováhy.

To, co popisujete, je bohužel velmi časté ve vztazích, které trvají delší dobu. Vztahy se nehroutí naráz, ale pomalu se vytrácí drobné spojení, rozhovory, doteky, sdílení. Často za tím bývá únava, stres, nevyjádřené potřeby nebo předpoklad, že ten druhý „to nějak ví a chápe“.

Čím můžete zkusit začít:

1. První krok? Zkus si ujasnit, co vlastně chcete. Chceš zkusit vztah znovu oživit? Nebo jen zjistit, jestli ještě stojí za záchranu? Tvoje motivace je klíčová.
2. Sdílení. Ne výčitky („už si se mnou nemluvíš“), ale sdílení pocitu („cítím se osaměle, chybí mi tvoje blízkost“). Mluvte o sobě, ne o něm. Možná budete překvapená, co se skrývá pod jeho mlčením, možná strach, únava, pocit selhání.

Jestli to sám nezvládne pojmenovat, může pomoc i párová konzultace nebo koučování, někdy stačí jen pomoci otevřít bezpečný prostor pro rozhovor. Ne vždy je konec tam, kde to tak vypadá.

Pamatujte, není slabost chtít víc. Je to odvaha.

S úctou a respektem k Vašemu příběhu Anna Smetaníková

Odpověď na dotaz č. 2505

Vaše obava je velmi pochopitelná, každý rodič chce své dítě chránit před zbytečnými nálepkami a hodnocením. Zároveň popisujete situaci, která může být pro dítě ve škole velmi náročná, i když doma působí v pořádku.

Škola není „nepřítel“. Ale nemusí mít vždy kapacitu dítěti porozumět. To je někdy role nás dospělých okolo, najít, co dítě potřebuje, aby mohlo růst.

Jak se v situaci zorientovat:

1. Zkuste vnímat vyšetření ne jako nálepku, ale jako mapu. Pomůže zjistit, co přesně se s dítětem děje, jak mu pomoci a jak s ním pracovat ve škole i doma. Dítě doma pracuje jinak než ve škole.

2. Buďte součástí týmu, ne proti škole, ale s ní. Požádejte o schůzku, ptejte se, co přesně syn dělá, kdy, jak na něj reagují. Nabídněte i informace z domova.

3. Vnímejte i pozitivní vlastnosti dítěte. Napište si, v čem je silný, co mu jde, kdy je klidný. To pomáhá vytvořit vyvážený pohled a nebýt jen v roli „řešiče problémů“.

4. Vyberte si odborníka, kterému důvěřujete. Klidně si nechte čas na rozhodnutí, ale nebojte se podpory. Opravdu to není stigma, naopak, je to akt odvahy a péče.

Vaše dítě není problém. Potřebuje prostor, aby jeho energie a potenciál mohly růst správným směrem. Jste jeho advokát a také jeho most ke světu. Pomáháte mu hledat jazyk, kterým se může dorozumět se školou. A to je nesmírně cenné.

S úctou a respektem k Vašemu příběhu Anna Smetaníková

Odpověď na dotaz č. 2504

To, co popisujete, je velmi častý, ale hluboce bolestivý rodičovský prožitek, ztráta každodenní blízkosti s dítětem, které dospívá. Děkuji vám za tu upřímnost a zranitelnost ve sdílení.

Dospívání je období vnitřního chaosu, hledání vlastní identity a potřeby autonomie. Často se to projevuje distancí, podrážděností a uzavřením i vůči rodiči, kterého dítě stále velmi potřebuje, jen jiným způsobem než dřív.

 Co můžete zkusit, abyste si dceru udržela blízko:

1. Přestat hodnotit a začít pozorovat. Místo „proč jsi pořád na mobilu?“ zkusit „Všimla jsem si, že poslední dobou jsi hodně ve svém světě. Jak se tam máš?“

2. Vytvářejte mosty skrze zájem, ne skrze tlak. Nechte dceru mluvit o tom, co ji zajímá, i když vás to úplně nemotivuje. Neptejte se na školu, ale na seriál, meme nebo její oblíbený song, koukněte společně na film, který vybere, vyražte někam, kam to navrhne sama.

3. Buďte klidným přístavem. Když bude potřebovat, přijde. Ale přijde jen tehdy, když bude vědět, že ta na ní čeká otevřená náruč a přijetí, bez kárání a ponaučování. 

4. Přijměte vlastní smutek. Je v pořádku truchlit po blízkosti, která byla. I vy procházíte změnou. A tato bolest, když je přijatá, vám umožní vyrůst v novou mámu, mámu dospívající dcery.

5. Zkuste spolu mluvit i „bokem“  třeba při jízdě autem, procházce. V těchto chvílích je kontakt přirozenější než tváří v tvář.

6. Sdílejte s dcerou své pocity. Sdílejte, jak se cítíte, jak vnímáte celou situaci, citlivě a bez manipulace.
7. Pátrejte v sobě. Kde se berou tyto myšlenky, že už pro ni nejsem důležitá? Co mi to napovídá? Setkala jsem se s tím už někdy ve své životě?

Vaše láska k dceři z vašich slov doslova dýchá. I když to teď nevypadá, ona ji cítí. A věřte, že ji nese.

S úctou a respektem k Vašemu příběhu Anna Smetaníková

Odpověď na dotaz č. 2503

Vaše sdílení je velmi upřímné a odvážné. Děkuji za něj. Je z něj cítit, že jste učitelkou nejen podle titulu, ale i srdcem a právě proto vás ten vnitřní zápas tak bolí.

Dlouhodobý tlak, kombinace nároků, emocionalita žáků a nedostatek prostoru pro vlastní regeneraci jsou bohužel realitou mnoha učitelů. Co však není normální – a nemělo by být běžné – je trvalý pocit, že „už to nedávám“. Pokud se to stane, je to signál, že potřebujete podporu, ne že jste selhala.

Co můžete teď zkusit:

1. Zastavit se a uvědomit si, že nejste stroj. Vaše únava není slabost, je to přirozená reakce na přetížení a chronický stres. Prvním krokem není řešení “co dál”, ale dát sobě čas a soucit.

2. Přezkoumat, co vás vyčerpává nejvíc. Jsou to vztahy se žáky, komunikace s rodiči, organizační požadavky? Tím se začne tvořit mapa toho, co je potřeba změnit, ideálně krok za krokem, ne najednou.

3. Zaměřit se na své vnitřní zdroje. Co vám v minulosti pomáhalo zvládat náročné situace? Jak jste si dokázala dodat sílu, když vám bylo těžko?

4. Nebýt v tom sama. Pomáhá sdílení s kolegy (ne cynismus, ale upřímnost), a také bezpečný prostor pro profesní i lidské vyhoření, např. podpůrný mentoring, konzultace nebo i terapeutické vedení.

5. Možná je čas hledat novou rovnováhu. Ne vždy je řešením změnit profesi, někdy stačí změnit tempo, přístup, prostředí. Ale i změna cesty je v pořádku, pokud to cítíte jako nutné.

To, že o tom přemýšlíte s takovou reflexí, svědčí o vaší síle. 

S úctou a respektem k Vašemu příběhu Anna Smetaníková

Odpověď na dotaz č. 2502

Děkuji vám za důvěru, se kterou svůj příběh sdílíte. Z toho, co popisujete, je cítit nejen starost o syna, ale i vyčerpání a nejistotu, jak mu porozumět a pomoci. A to je zcela pochopitelné. Když se chování dítěte začne měnit, obzvlášť když původně fungovalo dobře, bývá to pro rodiče velmi zneklidňující.

Vaše obavy jsou na místě, ne protože by byl váš syn “ztracený”, ale protože si zaslouží Vaši pozornost a porozumění. Děti velmi často dávají změnu své vnitřní pohody najevo změnou chování. Může jít o něco, co prožívá ve škole (vztahy, tlaky, nepřiměřené nároky), nebo i o vnitřní vývojovou fázi, která přináší větší citlivost, úzkosti nebo touhu po kontrole. Někdy se za tím může skrývat i nenápadný stres nebo trauma.

Co teď můžete zkusit:

1. Zkuste vnímat chování jako zprávu, ne jako problém. Každý výbuch nebo uzavření má nějaký důvod. Neomlouváme to, ale snažíme se porozumět, co se tím sděluje. Ptejte se, zjišťujte, co situaci předcházelo.

2. Navrhněte synovi bezpečný rozhovor v klidné chvíli, bez tlaku. Třeba slovy: „Všimla jsem si, že poslední dobou ti není dobře. Někdy jsi hodně naštvaný nebo smutný. Chci ti s tím pomoct, nemusíš to zvládat sám.“

3. Věnujte pozornost malým momentům spojení. Společná činnost, chvíle bez řešení problémů, kdy jen „jste spolu“, to vše pomáhá budovat důvěru.

4. Zapojte školu, ale ne obviňováním. Zeptejte se učitele, co konkrétně pozorují, kdy tyto situace vznikají, v jakých hodinách, co tomu předchází a co už zkoušeli. Zajímejte se o prostředí třídy a vztahy.

5. Pokud máte pocit, že situace trvá déle než 3 měsíce a zhoršuje se, vyhledejte odborníka. Poradna, dětský psycholog nebo podpůrné konzultace mohou velmi pomoci.

Nejste v tom sama. Ráda vás tím procesem podpořím i osobně.

S úctu a respektem k Vašemu příběhu Anna Smetaníková

Odpověď na dotaz č. 2501

Dobrý den,

děkuji, že jste se rozhodl takto otevřeně sdílet svůj příběh. Už jen to, že jste všechno takto pojmenoval a přiznal si, co Vás trápí, je opravdu důležitý krok a rozhodně to není trapné, ani to z Vás nedělá simulanta. Naopak, ukazuje to, že Vám na sobě záleží.

Rozumím, že může být těžké přijmout myšlenku, že by za tím vším mohla stát diagnóza jako ADHD, obzvlášť když jste se roky snažil „prostě nějak fungovat”. Možná by ale stálo za to se sám sebe zeptat:

• Co by se změnilo, kdyby se opravdu potvrdilo, že máte ADHD?
• Jak by Vám ta informace mohla pomoct?
• Co Vám vlastně dává větší smysl – pokračovat v pocitu, že „jsem jen neschopný”, nebo se zkusit podívat na věci jinak, s větším pochopením pro sebe sama?
• A co kdyby ten „jiný” způsob Vašeho fungování nebyla slabost, ale prostě jiná neurologická výbava, která má svá specifika?

Zmiňujete impulzivitu, frustraci, netrpělivost… a to jsou naprosto lidské reakce. Někdy mohou souviset s ADHD, ale velmi často jsou i důsledkem vyčerpání, dlouhodobého stresu nebo života ve světě, který nereflektuje naše potřeby. Pocit, že „nezapadám”, že „to mám jinak než ostatní”, to je často volání po hlubším porozumění sobě samému. Ne vždy je to nutně porucha, někdy je to prostě jinakost. Každý jsme jiný, někdo víc extrovert, jiný introvert, někdo potřebuje rychlé změny, jiný pravidla a stabilitu. Co kdyby právě teď bylo důležité nehledat nálepku, ale začít zkoumat, co z toho všeho je Vaše jedinečná osobnost, a co je naopak možná způsob, jakým tělo a mozek reagují na dlouhodobý tlak?

Stres má obrovský vliv na to, jak fungujeme. Vysvětluje to například model trojjedinného mozku, když je mozek zahlcený nebo ve stresu, přepíná do režimu „přežít”, ne „rozvíjet se”. V takovém nastavení je těžké se soustředit, regulovat emoce, plánovat, dokončovat úkoly. To ale neznamená, že jsme líní nebo neschopní.

Zmínil jste i souvislosti s autismem, je pravda, že rysy ADHD a poruch autistického spektra se často prolínají. Není vždy snadné to rozlišit, a o to víc může pomoct odborná diagnostika, pokud máte potřebu věci pojmenovat. Na druhou stranu, u koho by se dnes „nic” nenašlo? Každý z nás má nějakou citlivost, slabinu, jinakost… a to je v pořádku. I nevědět může být někdy dobré místo, odkud začít, místo hledání jistot zkoumat, co mi v životě skutečně pomáhá a co mě naopak vyčerpává.

Ještě jedna důležitá věc: napsal jste, že máte tendenci si říkat, že jste „hloupý”. Pojďme se na chvíli zastavit. Odkud se tohle přesvědčení vzalo? Kdo Vám to řekl, nebo jaké zkušenosti Vás k tomu vedly? A jaký dopad na Vás mělo, když jste tomu začal věřit? Myšlenky tohoto typu nejsou pravda, jsou to naučené způsoby, jak sami sebe hodnotíme, často úplně neprávem. Ale mají obrovský vliv na to, jak se cítíme, jak se sebou zacházíme a co si dovolíme. Možná by stálo za to začít právě tady, zpochybnit tyto staré hlasy a dát prostor laskavějšímu pohledu na sebe.

Pokud byste měl chuť, nabízím možnost konzultace, kde bych Vás ráda vyslechla. Můžeme společně prozkoumat, co všechno za tím stojí, jaký směr by pro Vás dával smysl, a co byste potřeboval k tomu, abyste se cítil ve svém životě jistější a spokojenější. Můžete se ozvat kdykoli.

S úctou a respektem k Vašemu příběhu Anna Smetaníková.